Vlnitá Pravda

Vlnitá Pravda připomíná téměř zapomenutý příběh 20.století.

Rok 1922. Prezident Tomáš Garrigue Masaryk cestuje vlakem do jižních Čech. Cílem je inspekce regionálních samospráv, ale také ukázka, že nový stát skutečně funguje – že jede po kolejích, i obrazně.

V salonním voze je ticho, krajina za oknem ubíhá, slunce klouže po lakovaném dřevě. V tu chvíli přichází stevard s občerstvením.

Masaryk si objedná šálek kávy a něco malého. Volba padne na žemli. A právě ta se stane spouštěčem událostí, které československý tisk raději nikdy nezaznamenal.

Podle dochované výpovědi generálova adjutanta Syrového, Masaryk žemli převzal, přičichl k ní, lehce poklepal o stů a zamračil; celý proces měl opakovat 2x.

Poté pronesl:

„Tohle mám považovat za základní potravinu demokratického občana?“
„V Rakousku-Uhersku se aspoň pečivo dalo jíst s rovnou páteří.“

Ticho ve voze zhoustlo. Prezident položil žemli zpět na tác a s ledovým klidem dodal:

„Buď mi přineste ústavu, nebo máslo.“

Následné dvě stanice Masaryk nepromluvil. Jen seděl, hleděl z okna a prsty svíral aktovku tak silně, že se začal rozmazávat podpis na přebalu.

---

Co následovalo, bylo méně viditelné, ale o to vážnější.

Kancelář prezidenta ihned sepsala stížnost na kvalitu pečiva podávaného v železničních vozech. Podle neoficiálních informací byla zvažována dokonce dočasná suspendace pekárny, která zásobovala dráhu, i svolání mimořádné porady o „demokratických principech v drobném pečivu“.

Ve vládních kruzích se rozvířily emoce. Někteří poslanci navrhovali zavést standard pečivové důstojnosti, jiní požadovali pouze omluvu v novinách.
Beneš, tehdejší ministr zahraničí, návrh zablokoval s odůvodněním, že „mezinárodní situace není dostatečně křehká, aby ji rozlámal nějakej rohlík“.

---

Celý incident byl nakonec zameten pod koberec, ale stopy zůstaly.

Na Masarykově stole v Lánech je dodnes zachována účtenka s poznámkou:
„1× žemle – nevrácena, nezkonzumována, ideově zamítnuta.“

Historici se přou, zda byla celá epizoda jen přehnanou reakcí, nebo hlubokým gestem. Ale jedno je jisté: v tom vlaku toho dne nejelo jen pečivo – jela tam i představa, jak má chutnat republika.