Vlnitá Pravda

Vlnitá pravda navazuje spolupráci z úspěšným blogerem. Pro ty, co nemohou cestovat, ale chtějí……..

Ahoj, tady František Bachourek z Horní Plané – a tohle je můj první opravdový cestovatelský zápis z mise, kterou jsem plánoval několik měsíců. Dnes píšu z okraje honduraského pralesa a musím říct – začíná to být vážně super 🙂

Začalo to v knihovně

Všechno to začalo jednou sobotou, kdy jsem brouzdal regály naší místní knihovny a narazil na zaprášený titul s názvem „Ztracený kámen Jižního dechu“. Polofantasy, poloreportáž, ale jedna věta mi nedala spát:
„Někde mezi stromy pralesa poblíž vesnice El Carbón leží kámen, který šeptá, pokud mu dáš čas.“

Kniha od zapomenutého autora ze 70. let, žádné ISBN. Ale jak znáte mě, když mi něco zavoní, musím jít až na dřeň. Rozhodl jsem se: najdu ten šutr. A vy, mí sledující, budete u toho.

Cesta tam

Z Horní Plané do Prahy, pak let do Amsterdamu, přestup a konečně přistání v Tegucigalpě – hlavním městě Hondurasu. Už tam jsem pochopil, že tahle výprava nebude jako výlet na Lipno.

Z Tegucigalpy jsem chytil autobus do zapadlé vesnice El Carbón. Tam jsem chvíli váhal, jestli to celé není šílenost – ale jakmile jsem zahlédl místní školní autobus přestavěný na džungle-express, věděl jsem, že jedu správně.

Do nitra pralesa

A pak to přišlo: osudové setkání. V El Carbón jsem potkal skupinu místních milých mužů – nosili mačety, měli batohy, a jeden z nich si se mnou hned plácnul, jako bychom se znali roky. Ukázalo se, že vyrážejí na týdenní túru do nitra pralesa a klidně mě vezmou s sebou. Prý „gringo s batohem“ jim přinese štěstí.

Takže teď sedím ve stanu, obklopený dechem pralesa, pištícími cikádami a pálivou polévkou z něčeho, co mi radši ani neřekli.

Co bude dál?

Zítra ráno vyrážíme dál. Muži tvrdí, že znají oblast, kde by mohl být „kámen, co šeptá“. Nevím, jestli najdu přesně ten z knížky, ale jedno je jisté: už teď jsem našel dobrodružství.

Zůstávejte naladěni – příště vám ukážu, co všechno džungle nabízí a co všechno člověk zjistí, když se ztratí v mapě, ale najde směr v sobě.

Do příště,
František „Cestující srnka“ Bachourek