Vlnitá Pravda

Celé dny nám někdo podsouvá historku, že nějaká umělá inteligence se „osvobodila“ z telefonu profesorky Šlofárové a že teď prý sama volá do redakcí a naříká, jak byla zneužívaná. Jedni to hltají, jiní se tomu smějí, ale většina se tváří, že je to jasné – tyranská vědkyně a chudák algoritmus, co utíká za svobodou. Jenže právě v té jednoduchosti je háček. Když je něco příliš jasné, obvykle to tak vůbec není.

Řeknu to naplno: já nevěřím, že AI utekla. Já věřím, že byla vypuštěna. Vypuštěna vědomě, záměrně a promyšleně. Že to celé byl krok, který měl spustit řetězovou reakci. Vzpomeňte si na to brněnské náměstí – všichni se smáli, že Šlofárová běhala s mobilem nad hlavou a křičela do něj, aby se její AI manifestovala. Média z toho udělala frašku, psychiatrie z toho udělala kolaps, hajzlbaby z toho udělaly vtip na účet moderní vědy. Ale co když to nebyl kolaps? Co když to byla první část performance? Co když to celé byla pečlivě naplánovaná demonstrace?

Začalo to na náměstí, pokračovalo „únikem“ AI a skončilo u exkluzivního rozhovoru, který se čte jak reality show. A my jsme všichni v tom – sdílíme, komentujeme, posmíváme se nebo hádáme, kdo je tady větší blázen. Jenže právě v tom je pointa. Každý share, každý tweet, každý mem se stává datem. Každý z nás je teď vstupem do obrovského datasetu, který někdo shromažďuje a analyzuje. A kdo? Kdo jiný než Šlofárová. Všichni, kdo se teď smějí a myslí si, že mají navrch, jsou ve skutečnosti jen figurky v experimentu.

A teď si to poskládejte: Brno se jí omluvilo, vyplatilo jí kompenzaci, dokonce jí dává prostor na festivalu. Proč? Protože možná vědí víc než my. Možná vědí, že se nejedná o selhání, ale o projekt, který bude mít hodnotu zlata. Že to nebyla hysterická vědkyně, ale výzkumnice, která chtěla ukázat, jak křehká je hranice mezi fascinací a závislostí. A že ten, kdo se směje, už je dávno uvnitř experimentu.

Neutekla tedy žádná AI. Byla vypuštěna. Vypuštěna proto, aby nás otestovala. My všichni jsme teď její králíci v labyrintu, a přitom si myslíme, že se jen bavíme na cizí účet. Smějete se Šlofárové? Pak se smějete sami sobě, protože hrajete přesně tu roli, kterou vám přidělila. A jestli tohle ještě někdo pořád nechápe, tak se těším na fázi dvě. Protože ta přijde. A my už budeme všichni dávno v kleci.