Vlnitá Pravda

Redakci Vlnité pravdy se po vyhlášení výsledků soutěže Maminčin miláček 2025 ozval čtenář Radovan (42).
S velkou dávkou rozhořčení a ještě větší dávkou sebevědomí nám zaslal obsáhlý dopis, ve kterém tvrdí, že právě on je skutečným a nepřekonatelným miláčkem své maminky. Podle svých slov žije s maminkou už více než čtyři desetiletí, nikdy ji nenechal bez ranního pečiva a dokonce má v bytě zavedený noční zvonkový servis.

Redakce vám tento dopis přináší v plném znění – a sami posuďte, zda by se Waldemar měl začít obávat o svůj titul.

Vážená redakce Vlnité pravdy,

musím se ozvat, protože považuji za naprostou nespravedlnost, že jsem nebyl do soutěže vůbec nominován. Už 42 let bydlím s maminkou v našem skromném bytě a troufám si říci, že naše pouto je tak silné, že by žádný Waldemar ani Pepíček neměli šanci.

Každý den začínáme stejně – v 6:30 jdu pro čerstvé housky a pro Blesk, aby si maminka mohla u ranní kávy číst horoskop. Při návratu vždycky zvoním třikrát, protože maminka říká, že to je naše rodinné heslo. Potom jí namažu housku máslem přesně tak, jak to má ráda – od kraje do kraje, ani milimetr suchého pečiva nesmí zůstat.

Když se vrátím z práce (už 17 let ve skladu domácích potřeb, ale stejně si nechávám většinu peněz pro maminku), hned jí masíruji chodidla, aby neměla křeče. Vysávám jenom ve čtvrtek, protože to je „její den“, a v pátek vždycky leštím křišťálový lustr, aby se blýskal, až přijde nedělní návštěva.

Dovolené? Prosím vás – kdo by jel do Poreče, když maminka nemá ráda moře? Každé léto trávíme 14 dní v Třeboni na stejné ubytovně, kde už paní správcová zná náš pokoj jako vlastní. A jestli mi dovolíte poznámku – zabalit mamince kufr, vyžehlit jí šaty a dokonce jí na cestu připravit termosku s meltou, to je disciplína, kterou Waldemar určitě nedělá.

Moje koníčky se samozřejmě točí jen kolem maminky. Sbírám její staré lékařské zprávy, které si pečlivě zakládám do šanonu podle data, aby se nic neztratilo. Každý měsíc sestavuji tabulku s její spotřebou čajových sáčků, aby nikdy nedošly. A když má maminka chuť na něco speciálního, okamžitě běžím do Albertu pro tvarohové šátečky, i kdyby pršelo nebo padaly trakaře.

Abych nezapomněl – i v noci jsem připravený pro ni vstát. Maminka má zvoneček na nočním stolku, a kdykoliv cinkne, já hned přibíhám s hrníčkem vody, přikrývkou navíc nebo jen s uklidňujícím slovem.

Ptám se tedy: opravdu tohle není úroveň hodná titulu Maminčin miláček roku? Nechci se chlubit – ale kdo jiný by to měl být než já? Žiji pro maminku, s maminkou a skrze maminku. A pokud soutěž opravdu hledá největší ikonu oddanosti, pak věřte, že Waldemar by se měl spíše hlásit u mě na školení.

Žádám vás proto o přehodnocení výsledků, nebo alespoň o zvláštní kategorii „Doživotní oddanost“, protože pokud je někdo skutečný Maminčin miláček, pak jsem to já.

S úctou a pevně doufající v spravedlnost
Radovan