Rozhovor: Akira Kizuma – muž, který zkrotil Říp

Pro Vlnitou Pravdu hovořila redakční stážistka Pavlína Vlčková na lavičce u metra Háje, kde Akira Kizuma pravidelně krmí holuby a krysy.

Redakce: Akiro, jsi jedním z hlavních editorů Vlnité Pravdy. Kdo jsi pro čtenáře, kteří tě ještě neznají?

Akira Kizuma:
To je vždycky těžká otázka, protože člověk má tendenci odpovědět buď příliš stručně, nebo naopak tak obsáhle, že se v tom ztratí i on sám. Řekl bych, že jsem Čechojaponec v pohybu. Narodil jsem se mentálně někde mezi Tokiem a Turnovem, fyzicky pak na různých místech planety, protože moji rodiče měli zvláštní zálibu v balení kufrů. V České republice jsem se definitivně usadil v roce 1998, kdy jsem dokončil studia patologie ryb na Karlově univerzitě vodních věd, jak jí říkám já, protože to zní vlhčeji a pravdivěji. Od té doby se snažím porozumět Čechům, krajině a také sobě. Vlnitá Pravda je pro mě přístav, kde mohu tyto tři proudy nechat narážet do sebe bez nutnosti vysvětlování.

Redakce: Patologie ryb nezní jako typická cesta k satirickým novinám. Jak se to stalo?

Akira Kizuma:
Na první pohled to možná vypadá jako náhlý obrat o sto osmdesát stupňů, ale ve skutečnosti je mezi nemocnou rybou a nemocnou společností velmi tenká hranice. Když studujete ryby, učíte se trpělivosti, pozorování a schopnosti rozpoznat jemné příznaky něčeho, co se kazí dlouho pod hladinou. A přesně to dělá Vlnitá Pravda. Jen místo šupin sledujeme titulky, místo žaber tiskové konference. Satira je vlastně taková pitva bez skalpelu. Navíc ryby nikdy nelžou. Maximálně plavou jinam, než byste čekali.

Redakce: Jsi známý svou vášní pro turistiku. Říká se, že jsi prošel všechny hory v Česku. Je to pravda?

Akira Kizuma:
Ano, je to pravda, i když slovo „hora“ v českém kontextu vyžaduje určitou dávku tolerance a poezie. Ale vzal jsem to poctivě. Od nejvyšších po ty, které by jinde nazvali větším kopečkem s rozhledem a stánkem na klobásy. Každá má svůj charakter, svůj pach lesa, svůj specifický druh bláta. Navíc jsem přidal i dva větší kopce v Polsku, aby mi nikdo nevyčítal, že jsem uzavřený jen do národní kotliny. Turistika je pro mě meditace v pohybu. Člověk jde, dýchá a myšlenky se samy srovnají do fronty, nebo se alespoň rozutečou tak, že je nemusíte řešit.

Redakce: Nejčastěji se ale mluví o Hoře Říp. Proč právě ona?

Akira Kizuma:
Hora Říp je zvláštní entita. Není vysoká, ale je těžká – symbolicky. Když na ni jdete poprvé, jdete jako turista. Podruhé jako Čech. Potřetí jako někdo, kdo si říká: „Proč sem vlastně zase lezu?“ Já jsem tam byl třiadvacetkrát a pokaždé to bylo jiné. Někdy foukalo, někdy pršelo, někdy tam byl autobus důchodců a jednou tam nebyl vůbec nikdo, jen já a pocit, že stojím na něčem, co je víc myšlenka než kopec. Říp mě učí vytrvalosti a lehké absurditě. Vylézt třiadvacetkrát na stejný kopec je vlastně velmi česká věc a já ji s radostí přijal.

Redakce: Každý rok také organizuješ turistický výlet Vlnité Pravdy. Jak to probíhá?

Akira Kizuma:
Je to něco mezi poutí, školním výletem a kolektivní terapií. Sejde se skupina lidí, kteří se normálně znají jen z redakčních porad a poznámek pod čarou, a najednou musí jít spolu několik hodin lesem. Bez Wi-Fi. Bez tiskových zpráv. Jen s batohy a svačinami, které často prozrazují víc o charakteru člověka než jeho články. Já trasu vybírám tak, aby nebyla příliš náročná, ale ani úplně pohodlná. Musí tam být moment, kdy si někdo řekne: „Proč jsem sem jel?“ A pak moment, kdy si řekne: „Ještě že jsem jel.“ Na konci se obvykle pije čaj z termosky a probírají se nápady, které by v kanceláři nikdy nevznikly.

Redakce: Mezi kolegy jsi proslul svou zvláštní stravovací preferencí – studený knedlík s kečupem. Můžeš to vysvětlit?

Akira Kizuma:
Vysvětlit ano, obhájit už hůř. Je to kombinace, která vznikla z nouze, zvědavosti a určitého vnitřního klidu. Studený knedlík má texturu, která člověka zpomalí. Kečup k němu přidá kyselou upřímnost. Pro mě je to jídlo, které neklade otázky. Češi tomu často nerozumí a já to respektuji. Každý národ má své malé hranice tolerance a tato je zjevně jednou z nich. Neberu to jako provokaci, spíš jako osobní rituál. Navíc ideální na cesty – nepotřebuje ohřívat a přežije téměř všechno.

Redakce: Žiješ v Praze 4 na Hájích se svou dlouholetou partnerkou Akiko Bakiko, jejíž skutečné jméno je Dagmara. Jak se vám tam žije?

Akira Kizuma:
Velmi dobře. Háje jsou podceňované místo s velkým klidem a zvláštní poezií paneláků. Náš byt 1+kk je pro mě takové malé území, které jsem si postupně ochočil. Každý roh má svůj význam, každá police svůj příběh. Akiko, tedy Dagmara, je můj opak i doplněk. Japonské jméno si zvolila sama, protože říká, že jí dává větší prostor k tichu. Společně tvoříme domácnost, kde se mísí česká praktičnost s japonskou trpělivostí a občasným chaosem, když se snažím sušit ryby na balkóně.

Redakce: To nás přivádí k tvému dalšímu koníčku – výrobě vlastního kapřího katsuobushi. Proč právě tohle?

Akira Kizuma:
Protože kapr je český a katsuobushi je japonské. Spojit tyto dva světy mi přišlo naprosto přirozené. Je to proces dlouhý, pomalý a vyžaduje respekt k materiálu i času. Přesně opak dnešní rychlé doby. Kapr se suší, fermentuje, čeká se. Člověk u toho přemýšlí, chodí na procházky, leze na kopce. Výsledkem není jen surovina do kuchyně, ale pocit, že jste něco vytvořili od začátku do konce. A když se to nepovede, aspoň máte velmi silný příběh, proč už vás sousedi zdraví s lehkým odstupem.

Redakce: Co pro tebe znamená Vlnitá Pravda osobně?

Akira Kizuma:
Je to prostor, kde mohu být vážný i nevážný zároveň. Kde absurdita není chyba, ale metoda. Vlnitá Pravda mi umožňuje dívat se na svět s nadhledem, ale ne shora. Spíš z kopce, na který jste si museli vyšlápnout. Je to kolektivní projekt, který stojí na důvěře, humoru a ochotě přiznat si, že realita je často podivnější než satira. A to mě na tom baví nejvíc.

Redakce: A poslední otázka – kolikrát ještě vylezeš na Říp?

Akira Kizuma:
Dokud budu mít nohy a důvod. A i kdybych ho neměl, nějaký si cestou vymyslím. Říp nikam neuteče. A já taky ne.