Reportáž z okraje Polabí
Na zahradě pana Stanislava Pěničky (61) roste zelenina, která budí pozornost už z dálky. Řádky jsou rovné, půda pečlivě udržovaná, listy zdravé. Přesto zde chybí jedna věc, která je dnes na podobných zahradách samozřejmostí.
Váha.
„Já to měřit nechci,“ říká Pěnička klidně a téměř omluvně. „Jakmile to zvážíte, začnete to srovnávat. A tam začínají problémy.“
Zahrada bez čísel
Stanislav Pěnička hospodaří na stejném pozemku už více než třicet let. Zahradu převzal po rodičích, kteří zeleninu vážili jen výjimečně – většinou až tehdy, když se měla prodávat. On sám však vážení odmítl úplně.
Nemá domácí váhu. Nemá závěsnou. Nemá ani starou mechanickou, kterou by „jen občas použil“. Jediným měřítkem je pro něj pohled a pocit v ruce.
„Když je mrkev pěkná, je pěkná,“ říká. „Když ji zvážím a vyjde málo, už pěkná nebude.“
První zkušenost s očekáváním
Poprvé vážil úrodu v roce 2009. Šlo o brambory. Výsledek byl o několik kilogramů nižší, než čekal. Přestože úroda chutnala dobře a vystačila celé rodině, číslo mu zůstalo v hlavě.
„Najednou jsem měl pocit, že jsem selhal,“ vzpomíná. „Do té doby jsem měl jen brambory. Pak jsem měl výsledek.“
Od té doby se rozhodl, že zeleninu pěstuje pro stav, ne pro údaj.
Sousedi váží, on sleduje
Zatímco sousedé každoročně porovnávají velikost cibulí, délku cuket a hmotnost dýní, Pěnička zůstává stranou. Na dotazy odpovídá vyhýbavě.
„Je to slušná úroda,“ říká. „Spíš nadprůměrná.“
Nikdy neupřesňuje.
Podle místních si tak vytvořil pověst člověka, který „to má dobré, ale nechce to říct nahlas“. Někteří tvrdí, že tím skrývá rekordy. Jiní jsou přesvědčeni, že se jen bojí zklamání.
„Jakmile řeknete číslo, někdo ho porovná,“ říká jeden ze sousedů. „A někdo jiný ho zpochybní.“
Odborníci mluví o obranném mechanismu
Podle sociologa dr. Pavla Holého, kterého redakce oslovila, nejde o výjimečné chování.
„Čísla dnes často nahrazují zkušenost,“ vysvětluje. „Místo otázky ‚je to dobré?‘ se ptáme ‚kolik to je?‘“
Nevážení podle něj není útěk před realitou, ale snaha ji udržet v lidském měřítku.
„Dokud něco nemá číslo, není to porovnatelné. A tedy ani hodnotitelné,“ dodává.
Úroda, která zůstává otevřená
Stanislav Pěnička sklízí jako ostatní. Zeleninu rozdává, zavařuje, spotřebovává. Nikdy ji ale nepřeváží přes práh kuchyně. Pokud si někdo odnese pytel brambor, neví, kolik jich je. A Pěnička to vědět nechce.
„Kdyby mi někdo řekl, že je to málo, začal bych se příští rok snažit víc,“ říká. „A to by mi tu zahradu pokazilo.“
Na otázku, zda by někdy vážení přece jen zvážil, odpovídá po krátké pauze.
„Možná až budu mít pocit, že je to opravdu hodně,“ říká. „Ale pak by mi zase mohlo být líto, že to příště nebude stejné.“
Na záhonku za ním leží hromada právě sklizených dýní. Jsou velké. Některé velmi.
Nikdo však neví, jak moc.
Vlnitá Pravda 
Leave a comment