Muž, který chodí do obchodních center jen kvůli eskalátorům

Podle něj je to poslední místo ve městě, kde se člověk může jen tak pohybovat

Ve většině obchodních center lidé spěchají. Míří do obchodů, restaurací nebo kina. Eskalátory jsou jen prostředkem, jak se dostat z jednoho patra do druhého.

Pro pana Vladimíra H., padesátiletého obyvatele Kladna, jsou ale právě eskalátory důvodem, proč do obchodních center chodí.

„Obchody mě vlastně vůbec nezajímají,“ říká klidně.
„Já tam chodím kvůli těm schodům.“

Tichý provoz mezi patry

Vladimír navštěvuje obchodní centra několikrát týdně. Nejčastěji dopoledne, kdy je provoz klidnější.

Jeho program je jednoduchý.

Přijde.
Najde eskalátor.
Vyjede nahoru.
Sjede dolů.

A pak znovu.

Někdy prý i několik desítek jízd.

„Člověk si na to tempo zvykne,“ říká. „Je to takové plynulé.“

Dotek

Při jízdě si vždy lehce položí ruku na gumové madlo.

Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby jeho dlaň nezůstávala na madle i ve chvíli, kdy většina lidí ruce zvedá.

„Je to příjemný materiál,“ vysvětluje.
„Takový… hladký.“

Podle něj je právě madlo nejdůležitější část eskalátoru.

„Ty schody jsou jen mechanika,“ říká.
„Ale to madlo… to je kontakt.“

Rituál

Vladimír popisuje, že si někdy projde celé centrum a zkouší jednotlivé eskalátory.

Každý má podle něj jiný pocit.

„Některé jsou studené,“ říká.
„Jiné jsou měkké.“

U některých prý dokáže stát delší dobu.

„Člověk tam jen jede a nechá ruku jet s tím.“

Zájem ochranky

Právě tento zvyk je také důvod, proč si ho občas všimne ochranka.

„Jednou se mě ptali, jestli něco hledám,“ říká Vladimír.

Když odpověděl, že jen jezdí, chvíli prý nastalo ticho.

„Pak se mě zeptali, proč pořád hladím to madlo.“

Vladimír se prý chvíli zamyslel.

„Řekl jsem jim, že je to takový… uklidňující zvyk.“

Psychologický pohled

Podle psychologů mohou mít podobné rituály více vysvětlení.

„Opakující se pohyb, dotek materiálu a předvídatelný rytmus mohou působit uklidňujícím dojmem,“ říká behaviorální psycholog Tomáš Vlk.

Zároveň připouští, že některé podobné záliby mohou mít i osobnější rovinu.

„Lidé si někdy vytvářejí vztah k objektům, které reagují předvídatelně,“ dodává.

Tichá pointa

Na otázku, kolik eskalátorů už takto projel, Vladimír jen pokrčí rameny.

„To nepočítám.“

Pak na chvíli přejede rukou po madle, které se pomalu pohybuje vzhůru.

„Někteří lidé chodí běhat,“ říká.

„Já sem chodím na eskalátory.“

A když se madlo začne ztrácet v horním patře, jeho ruka se pomalu odlepí.

Jen na chvíli.

Protože za pár vteřin přijede další.

Vlnitá Pravda