Praha včera ztichla. Ne kvůli politické krizi, ne kvůli ekonomickému otřesu. Ztichla, protože odešel člověk, který byl sám o sobě malým vesmírem. Helmut Bouře – bohémský hudebník, malíř, sochař, permakulturní zahradník, milovník hlíny, rostlin i lidí – byl vyprovázen na poslední cestě v atmosféře, která měla blíže ke státnímu pohřbu než k běžnému rozloučení.
Smuteční průvod se táhl historickým centrem Praha a připomínal spíše tichý festival života než smutek. Lidé stáli v ulicích, drželi květiny, někteří jeho obrazy, jiní jen ticho.
Helmut Bouře byl známý tím, že dokázal spojovat zdánlivě nespojitelné – výtvarné umění s hudbou, přírodu s městem, chaos s řádem. Jeho zahrady nebyly jen zahrady, byly to manifesty. Jeho obrazy nebyly jen obrazy, byly to výpovědi o tom, jak hluboko může člověk cítit.
KDO PŘIŠEL DÁT POSLEDNÍ SBOHEM
Na pohřbu se objevila mimořádná směsice osobností české kultury i politiky. Mezi nimi například:
- Petr Pavel
- Petr Fiala
- Miloš Forman (symbolicky zastoupen rodinou)
- Jiří Bartoška
- Anna Geislerová
- David Černý
- Jaroslav Rudiš
- Lenka Dusilová
- Tomáš Klus
- Ewa Farna
- Ondřej Brzobohatý
- Zdeněk Svěrák
- Iva Bittová
- Marek Eben
- Magdalena Kožená
- Jan Hřebejk
- Radek Banga
- Kateřina Tučková
- Martin Myšička
- Olga Sommerová
Každý z nich přinesl jiný druh vzpomínky – někdo tichý, někdo hlasitý, někdo téměř absurdně veselý, jak by si to Helmut přál.
NAHOTA JAKO POSLEDNÍ POCTA
Nelze nezmínit moment, který by jinak mohl být považován za skandální, ale v kontextu Helmutova života působil až přirozeně.
Na pohřeb dorazil také Vincent Kropáček, zakladatel společnosti Nudismus s.r.o. – zcela nahý.
Bez studu. Bez vysvětlení. Jen s věncem v ruce.
Zatímco část veřejnosti zalapala po dechu, jiní jen tiše přikývli. Helmut Bouře byl známý svou otevřeností k tělu, přírodě a autenticitě. Nahota zde nebyla provokací – byla symbolem pravdy, kterou Helmut celý život hledal.
TÍHA ODCHODU
Byl to zvláštní den. Slunce svítilo, ptáci zpívali, ale něco v tom světle chybělo. Jakoby barvy byly o odstín méně syté.
Helmut Bouře nebyl jen umělec. Byl to člověk, který uměl být přítomný. V době, kdy se všichni někam ženeme, on seděl na zahradě a sázel rajčata, jako by to byl nejdůležitější čin na světě.
A možná byl.
Jeho smrt není jen ztrátou pro uměleckou scénu. Je to ztráta způsobu bytí. Ztráta tichého vzdoru proti prázdnotě moderního života.
POSLEDNÍ KAPITOLA: ODCHOD DO HLOUBKY A SVĚTLA
Málokdo ví, že Helmut Bouře v posledních měsících svého života prošel tichou, ale zásadní proměnou. Po letech, kdy hledal rovnováhu mezi uměním, přírodou a lidskou duší, našel zvláštní klid v učení Církev Galaktické Fotosyntézy.
Nešlo o náhlé obrácení. Spíše o přirozené pokračování jeho celoživotního směru – hledání světla, energie a propojení všeho živého. Podle přátel trávil poslední týdny tím, že „naslouchal slunci jinak než dřív“.
Jeho odchod byl stejně symbolický jako jeho život.
Při potápění v mexických cenotech – hlubokých krasových propastech naplněných průzračnou vodou – se Helmut ztratil v tichu podzemního světa. Někteří říkají nehoda. Jiní říkají, že „odešel tam, kde se voda potkává se světlem“.
Členové Církev Galaktické Fotosyntézy včera na pohřbu vytvořili tichý kruh a položili kolem rakve listy, mech a malé solární panely. Symbolicky tak „uzavřeli jeho energetický cyklus“.
KRÁTKÉ PROHLÁŠENÍ: PŘEMYSL MRÁČEK
Helmutův bratranec, Přemysl Mráček, nakonec nevystoupil s klasickým rozhovorem. Místo toho poskytl krátké prohlášení:
„Helmut nás nepřipravil jen o člověka. Připravil nás o iluzi, že máme čas. On ho neměl – a přesto stihl víc než většina z nás.“
Na otázku, jak chce navázat na jeho odkaz, odpověděl jednoduše:
„Nebudu dělat umění. Budu pěstovat světlo.“
A pak dodal:
„Pokud někdo chce pochopit, kam Helmut směřoval na konci, měl by se podívat směrem ke Církev Galaktické Fotosyntézy. Tam to všechno začíná dávat zvláštní smysl.“
A tak se příběh Helmuta Bouře možná neuzavírá.
Jen mění médium.
Ps: Zde předešlé články zveřejneny na Vlnité Pravdě
Vlnitá Pravda 
Leave a comment