Když jsem 6. června, v sobotu ráno přijel do sportovního areálu v Kojčicích na Pelhřimovsku, netušil jsem, že se právě účastním nejvýznamnější události evropské lopatové scény.
První ročník Memoriálu Františka Dolejše přilákal více než 120 soutěžících z osmi zemí a několik stovek diváků.
Starosta Kojčic označil pořádání memoriálu za historický okamžik.
„Máme tady fotbal, hasiče a rybářský spolek. Ale až dnes se definitivně zapíšeme na mapu evropského opírání.“
Hlavní soutěžní plocha vznikla na místě plánované autobusové zastávky.
Výstavba byla kvůli zachování autenticity areálu dočasně pozastavena.
Disciplína s tradicí
Memoriál nese jméno Františka Dolejše, místního legendárního dozorce výkopových prací.
Podle pamětníků dokázal stát opřený o lopatu více než šest hodin, aniž by vzniklo podezření, že by se chystal pracovat.
Pořadatelé proto vytvořili soutěž, která má jeho odkaz zachovat dalším generacím.
Porota hodnotila:
- postoj,
- výraz,
- stabilitu opření,
- schopnost sledovat práci ostatních,
- a odborné komentáře bez skutečného zapojení do práce.
Největší zájem budila tradičně hlavní disciplína:
Statické opření
Soutěžící stojí vedle výkopu a vytváří dojem, že každou chvíli zasáhne.
Body se strhávají za jakýkoliv náznak produktivity.
Mezinárodní konkurence
Velkou pozornost vzbudila také zahraniční účast.
Česká reprezentace byla považována za favorita díky své dlouhodobé tradici.
Její styl je založen především na:
- klidném postoji,
- lehce skeptickém výrazu,
- a pravidelném komentování práce ostatních.
Polská reprezentace zaujala dynamičtějším přístupem.
Její soutěžící často ukazovali na různé části staveniště a navrhovali alternativní řešení.
Porota ocenila kreativitu, ale upozornila na nadměrnou aktivitu.
Rumunská výprava byla technicky velmi silná.
Někteří soutěžící dokázali současně:
- opírat se,
- sledovat okolí,
- a vést telefonický hovor.
Ukrajinská delegace se naopak dostala do problémů.
Během kvalifikace byli dva soutěžící napomenuti za opakované pokusy skutečně pracovat.
„Tohle není stavební směna,“ připomněl jim rozhodčí.
„Prosím držte se pravidel soutěže.“
Favorit z Tábora
Za největšího favorita byl považován Jaroslav Pěnička z Tábora.
Ten během kvalifikace vydržel opřený o lopatu neuvěřitelných 47 minut.
Za celou dobu:
- třikrát zakroutil hlavou,
- dvakrát pronesl:
„Já bych to dělal jinak.“
- a ani jednou se nedotkl zeminy.
Porota jeho výkon označila za:
„učebnicový příklad moderního českého opírání.“
Dramatické finále
Finálová disciplína probíhala u rozkopaného obecního chodníku.
Úkolem soutěžících bylo vytvořit co nejpřesvědčivější dojem stavebního dozoru.
Napětí by se dalo krájet.
Po téměř hodině soutěže přišel zlom.
Jeden z polských reprezentantů omylem zvedl lopatu a přesunul malé množství hlíny.
Rozhodčí okamžitě přerušili soutěž.
Následovala několikaminutová porada.
Verdikt byl nekompromisní.
Diskvalifikace.
Publikum přijalo rozhodnutí potleskem.
Vítěz, který se neopřel ani jednou zbytečně
Letošním vítězem se stal právě Jaroslav Pěnička.
Porota ocenila zejména jeho:
- konzistenci,
- výraz lehkého zklamání,
- schopnost sledovat práci ostatních,
- a mimořádně vysokou úroveň nečinnosti.
Předseda odborné komise shrnul výkon jedinou větou:
„Neopřel se ani jednou zbytečně.“
Jaroslav si odvezl putovní lopatu Františka Dolejše a poukaz na návštěvu dvou rozkopaných křižovatek dle vlastního výběru.
Budoucnost evropského opírání
Po skončení akce organizátoři potvrdili, že Memoriál Františka Dolejše se stane každoroční tradicí.
O pořádání příštího ročníku už údajně projevily zájem obce z celé republiky.
Kojčice však věří, že si prvenství udrží.
Při mém odjezdu stála většina finalistů stále opřená o lopaty.
Nevypadalo to, že by někam spěchali.
A možná právě proto byli tak dobří.
Vlnitá Pravda 
Leave a comment