Na první pohled působí dům pana Emila Šafránka jako každý jiný rodinný dům na okraji Chrudimi. Upravená zahrada, pergola, álej z tújí a poctivě zametený chodník. Nic nenasvědčuje tomu, že právě tady žije člověk, kterého část odborné veřejnosti označuje za jednoho z nejvýznamnějších historiků maloobchodních obalů ve střední Evropě.
Teprve po vstupu do jeho pracovny začíná být jasné, že nepůjde o obyčejnou návštěvu.
Místo knih zaplňují stěny pečlivě označené archivační boxy. Na hřbetech jsou popisky jako Tesco 2004–2010, Hypernova, Interspar, Billa – před změnou loga, Billa – po změně loga, Penny první generace nebo Kaufland – období silnějšího polymeru. Každá taška je uložena v ochranném obalu, opatřena datací a krátkou poznámkou o svých akustických vlastnostech.
„Lidé si myslí, že sbírám igelitky,“ usměje se Emil a opatrně zavře jednu z archivních krabic. „To je stejné, jako kdybyste řekl houslistovi, že sbírá housle. Já nesbírám tašky. Já studuji jejich zvuk.“
Přiznávám, že právě v tu chvíli jsem začal přemýšlet, jestli jsem nepřijel na špatnou adresu.
Každý obchod měl svůj vlastní hlas
Emil tvrdí, že ještě před patnácti lety bylo možné bezpečně rozpoznat většinu obchodních řetězců pouze podle zvuku jejich tašek.
„Dneska už to skoro zmizelo. Výrobci všechno sjednotili. Ale kolem roku 2010? To byla zlatá éra.“
Vytáhne tři na první pohled naprosto stejné bílé igelitové tašky.
Bez jediného označení.
„Poslouchejte.“
Jemně zatřese první.
„Tesco. Druhá výrobní série z roku 2009. Poznáte hlubší šustění a delší dozvuk.“
Druhá taška.
„Kaufland, přibližně rok 2013. Tady už je slyšet tvrdší směs plastu. Zvuk je ostřejší, méně kultivovaný.“
Nakonec bere do ruky třetí.
Na okamžik se odmlčí.
„Tohle byla podle mě evropská špička.“
Zatřese taškou s téměř obřadní úctou.
„Billa před změnou loga.“
Marně se snažím zachytit rozdíl.
Emil si všimne mého výrazu a pobaveně se usměje.
„To je úplně normální. Většina lidí rozezná maximálně Lidl. Někteří ani to.“
Všechno začalo jedním nákupem
Když se ptám, odkud se podobný zájem vzal, odpověď přichází okamžitě.
„Bylo mi čtrnáct. Máma se vracela z nákupu. Ještě ani nevešla do kuchyně a já z obýváku řekl, že tentokrát nebyla v Hypernově, ale v Tescu.“
Prý to byla náhoda.
Jenže o týden později se situace opakovala.
A znovu.
A znovu.
„Začal jsem si nahrávat šustění na kazety. Táta si myslel, že mě to přejde.“
Nepřešlo.
Dnes jeho sbírka čítá více než čtyři tisíce katalogizovaných tašek a několik stovek zvukových nahrávek.
Každá je zařazena podle roku výroby, typu materiálu, síly plastu a takzvaného dozvukového profilu.
Nejvzácnější exponát
Po chvíli mě Emil vede ke kovovému trezoru.
Uvnitř neleží peníze ani šperky.
Pouze jediná pečlivě složená igelitová taška.
„Hypernova. Přibližně rok 2006.“
Než ji vezme do ruky, natáhne si bílé bavlněné rukavice.
„Lidská pokožka zanechává mastnotu. Ta časem mění akustické vlastnosti materiálu.“
Tašku rozvine pomalu, téměř slavnostně.
„Poslouchejte to!.“
Zlehka s ní pohne.
Pak zavře oči.
„Tohle už dnes neuslyšíte.“
Na několik vteřin zavládne ticho.
Ne proto, že bych poslouchal tašku.
Spíš proto, že jsem přemýšlel, v jakém okamžiku se z obyčejného koníčku stane celoživotní poslání.
Dnešní tašky podle něj nemají charakter
Na závěr se ptám, jestli ho současná produkce ještě dokáže něčím překvapit.
Zakývá hlavou.
„Dnešní tašky jsou technicky kvalitnější. Ale zvukově jsou mrtvé.“
Tvrdí, že dříve měl každý obchod svůj vlastní rukopis.
„Když jste šli parkovištěm, poznal jste podle jediného zašustění, odkud člověk jde. Dneska? Všechno zní stejně. Je to efektivnější. Ale bez duše.“
Na rozloučenou mi podává obyčejnou bílou tašku.
„Nechte ji někde v klidu. Večer si sedněte, zavřete oči a zkuste si ji poslechnout. Nepřemýšlejte, odkud je. Jen poslouchejte.“
Celou cestu domů jsem odolával.
Nakonec jsem zastavil na odpočívadle, vytáhl tašku z batohu a lehce s ní zatřásl.
Vedle mě stál starší pán, který se na chvíli zaposlouchal.
„To nebude Kaufland,“ prohodil po chvíli.
„Spíš Albert kolem roku 2016.“
Nastartoval jsem auto a odjel.
Možná měl Emil pravdu.
A možná už je nás takových víc.
Vlnitá Pravda 
Leave a comment