Vlnitá Pravda

Suché počasí přimělo část českých houbařů k nečekanému řešení. Protože se stále častěji vraceli z lesa s prázdným košíkem, začali si někteří z nich nosit houby z domova a v lese je znovu nacházet.

Nový trend se podle odborníků šíří hlavně mezi zkušenými houbaři, kteří nejsou psychicky připraveni připustit, že strávili čtyři hodiny v lese jen proto, aby přinesli tři šišky, klíště a špatnou náladu.

„Člověk ráno vstane, vezme košík, nůž, svačinu, repelent, jede dvacet kilometrů do lesa a pak tam není nic. To nejde jen tak přijmout,“ vysvětluje pan Milan z Benešovska, který letos začal používat takzvanou metodu zpětného výskytu.

Spočívá v tom, že si doma rozmrazí houby z loňska, opatrně je rozloží v lese na mech a po několika minutách se k nim vrátí z jiného směru.

„Ten moment nálezu tam pořád je,“ říká. „Mozek to bere. Samozřejmě člověk nesmí koukat moc zblízka, protože rozmražený hřib má trochu jinou energii.“

Není to podvod, říkají houbaři

Komunita houbařů se proti označení „podvod“ důrazně ohrazuje. Podle nich nejde o falšování houbaření, ale o zachování kulturní tradice v období nepříznivých přírodních podmínek.

„Nikomu tím neubližujeme,“ říká paní Jaroslava, která si do lesa nosí především lišky a menší suchohřiby. „Ty houby už jednou v lese byly. My je jen vracíme do prostředí, odkud původně pocházejí.“

Podle Jaroslavy je důležité dodržovat základní estetická pravidla. Houby se nesmějí pokládat přímo na cestu, ke kořenům smrků příliš pravidelně ani do dokonale viditelných skupinek.

„To pak vypadá jako výstava,“ upozorňuje. „Správně nasazená houba musí působit, že jste ji skoro přehlédl.“

Zkušení houbaři proto doporučují po položení houby lehce rozhodit listí, jednou ji obejít a poté se tvářit překvapeně.

„Já si vždycky ještě řeknu nahlas: „No vida, tady se někdo schovával,“ popisuje pan Milan svůj postup. „Člověk si musí pomoct atmosférou.“

Vznikla aplikace Nasazeno

S rostoucí popularitou metody se objevily i první konflikty. Několik houbařů si stěžovalo, že jim jejich předem rozmístěné hřiby našel někdo cizí.

Právě proto vznikla mobilní aplikace Nasazeno, která umožňuje houbařům označit místo, kam si položili vlastní úlovek. Aplikace zároveň upozorní ostatní uživatele, že se jedná o soukromě připravený nález.

„Nechceme, aby si lidé navzájem sbírali houby, které si sami přinesli,“ vysvětluje vývojář aplikace. „To by popíralo celý smysl kontrolovaného houbařského zážitku.“

Základní verze aplikace je zdarma. Prémiový tarif za 89 korun měsíčně nabízí funkci Návratová radost, která uživateli po dvaceti minutách připomene, kde přesně má předstírat překvapení.

Součástí placené verze je také možnost sdílet nález s rodinou ještě před jeho skutečným nalezením.

„Babičce pošlu fotku až potom, ale manželka už ví, že něco bude,“ říká jeden z uživatelů.

Odborníci jsou opatrní

Mykologové zatím trend hodnotí zdrženlivě. Podle nich sice opětovné pokládání rozmražených hub do lesa nepředstavuje významné ekologické riziko, může však narušovat přirozený vztah člověka k neúspěchu.

„Houbaření není jen o nálezu. Je to také schopnost přijmout, že dnes neroste nic,“ říká mykolog Radim Špalek.

Právě s tím však část houbařů nesouhlasí.

„To může říct člověk, který není doma vystaven otázce: Tak co, rostou?“ namítá pan Milan. „Když se vrátíte s prázdným košíkem, rodina se na vás dívá jinak. Jako na někoho, kdo selhal v lese.“

Podle něj je aspoň několik hub v košíku důležitých i pro zachování domácí autority.

„Když přinesu tři hřiby, jsem houbař. Když nepřinesu nic, jsem člověk, který se šel projít v maskáčích.“

Někteří už nosí i cizí houby

Trend má ale i pokročilejší podobu. Na sociálních sítích se objevují nabídky takzvaných startovacích sad pro slabou sezónu. Obsahují několik menších hřibů, dvě lišky, trochu mechu a návod, jak vytvořit přirozeně působící nálezovou situaci.

Největší zájem je o sadu Rodinný košík, která podle výrobce umožňuje návrat z lesa „bez zbytečných otázek“.

Za příplatek lze objednat také službu Foto do skupiny, kdy firma předem připraví houby tak, aby výsledek dobře vypadal na sociálních sítích.

„Lidé nechtějí lhát,“ říká provozovatel služby. „Chtějí jen, aby pravda vypadala trochu líp.“

Lesníci prosí o míru

Lesníci zatím veřejnost žádají, aby houby do lesa rozmísťovala uvážlivě. V některých lokalitách se totiž začaly objevovat hřiby na místech, kde by běžně nerostly.

„Našli jsme praváka položeného na pařezu ve výšce půl metru,“ říká jeden z pracovníků lesní správy. „To už je biologicky těžko obhajitelné.“

Jiný případ se týkal skupiny lišek rozmístěných do tvaru smajlíka.

Podle lesníků tím houbaři zbytečně upozorňují na skutečnost, že příroda se na celé akci nepodílela.

Návrat s košíkem

Když pana Milana doprovázíme při jeho ranní výpravě, působí celý proces překvapivě důstojně. Z auta vytáhne košík, nůž, termosku a malou plastovou krabičku. V ní jsou tři rozmražené hřiby a několik suchohřibů, které podle jeho slov „ještě vypadají přesvědčivě“.

Po půl hodině chůze se zastaví na okraji smrkového porostu, rozhlédne se a jeden hřib nenápadně položí do mechu.

Poté odchází asi dvacet metrů stranou.

Čekáme.

„Teď,“ řekne tiše.

Vrací se obloukem, zastaví se a sehne.

„No vida,“ pronese nahlas. „Tady se schovával.“

Na okamžik je vidět, že tomu skoro věří.

A možná právě o to jde.

Protože v zemi, kde se houbař po návratu z lesa nezodpovídá jen sobě, ale celé rodině, sousedům a skupině na WhatsAppu, není prázdný košík pouhým výsledkem počasí.

Je to společenské selhání.

Pan Milan se vrací domů se sedmi houbami. Čtyři našel. Tři si pamatoval.

„Letos je to slabší,“ říká u auta.

Pak se podívá do košíku a spokojeně dodá:

„Ale něco tam pořád je.“